…budou se za nás přimlouvat, až my budeme umírat.

Milá farní rodino, drazí přátelé,

vstupujeme do tzv. dušičkového času, tedy období, kdy více než kdykoliv během roku pamatujeme na naše milé zesnulé. A já musím položit otázku: Opravdu všichni pamatujeme v tomto čase VÍCE NEŽ kdy JINDY na naše zemřelé?

Vzpomínám si na své dětství i mládí, kdy jsme nevynechali v týdnu od 1.-8.11. příležitost být denně na mši svaté a u svatého přijímání a zároveň, kdy bychom každý den nezašli na hřbitov se modlit za duše v očistci. Zvláště, když můžeme každý z těchto dnů využít k tomu, abychom ulehčili duším v očistci, nebo dokonce získali vysvobození pro jednu duši každý den z očistcového ohně a muk a ona tak mohla vstoupit DO PLNOSTI ŽIVOTA A RADOSTI NEBESKÉHO KRÁLOVSTVÍ.

Žádá se od nás opravdu TAK MNOHO (?), být týden denně na mši svaté a zajít/zajet denně na hřbitov? Dovedeme si vůbec představit nesmírné utrpení a bolesti duše pramenící z jejího předešlého zlého myšlení, mluvení a jednání? A především z toho, že jejich touha vidět Boha a být s ním nemůže zatím být naplněna?

Kéž nás, drazí, jednou v očistcovém ohni nepálí navíc i lítost nad tím, že jsme sami pro duše v očistci mnoho nevykonali a především, že jsme na duše v očistci nenaučili myslet, zvlášť o dušičkovém týdnu, naše potomky.

K lásce projevující se skutky Vám rád žehnám P. Alois